... aneb tvrdý oříšek pro ostatní ovoce

6. Oslava a další vyprávění

24. května 2010 v 13:23 | Denda |  Ztracená v davu - Mezi dvěma světy
"Ahoj Zuzano, už jsme to slyšeli, Filip měl s tou oslavou úžasný nápad, něco jsem začala připravovat, za minutku to bude hotové. Tak si zatím někde sedněte a já zavolám… Jakube… Jakube, tak pojď se přece přivítat se Zuzanou!" Paní Žitná mě ani nepustila ke slovu. Bylo doslova nemožné se aspoň neusmívat v blízkosti této veselé dámy.
"Jé, ahoj. Kohopak nám to vítr přivál!" následoval výbuch hřmotného smíchu. "Tak děti pojďte si přece sednout. Já jsem Kuba a nijak jinak, takže žádné vykání, jasné!" Jestli bylo nemožné se neusmívat s paní Žitnou, tak s panem Žitným bylo nemožné se nesmát. Nikdy předtím jsem se s tak dobročinným člověkem nesetkala.
"Miluš, kde je to občerstvení? Slavíme přeci!" pan Žitný opustil pokoj, aby se mohl podívat po své ženě.
Ani ne za dvě vteřiny byly zase oba zpět s dvěma tácy obložených chlebíčků.
"Tak, teď může začít oslava!" prohlásila paní Žitná. "A jak už to na oslavách bývá, tak mě vykat taky nebudeš! Cítila bych se divně, kdyby mému staršímu manželovi někdo tykal a mě vykal. To přeci nejde, i když jde o velice malou oslavu!"
Pan Žitný - Kuba - se začal hlasitě smát a já se přidala, i když o hodně tišeji. Filip si doma vážně užije hromadu legrace. A kde vůbec je?
Najednou se vynořil zpoza dveří. "Hotovo" oznámil, ale pravděpodobně ne mě, protože jsem měla co dělat, abych ho vůbec slyšela. Manželé na to nijak nereagovali, jenom Miluš se usmívala ještě víc než před chvílí.
"Jsem vážně strašně ráda, že už jsi složila tu zkoušku" začala Miluše, když se pohodlně usadila do křesla. "Jsi méně závislá, což je na výchově budoucích čarodějek taky nejhorší - brzy po složení zkoušky se postav na vlastní nohy. Málo která se odhodlá pokračovat v dalším studiu, spíš si udělají nějakou nástavbu, například kurzy lektvarů, a dál se živí svou zvolenou profesí."
"No já se ještě nikam nechystám. Vlastně ještě rok ani nemůžu, když se to tak vezme" zasmála jsem se.
Miluše se přidala "To ano, ale většině se povede zkouška až v dospělosti, pokud se jim vůbec povede. Já ji, například, skládala až ve dvaceti pěti." Páni, to je rozdíl osmi let! Už chápu, proč se ti dva na poli tak divili, že jsem ji udělala. A na jedničku. Najednou jsem na sebe byla nesmírně pyšná.
Podívala jsem se na svoji ruku, kamínky, které mi připomínali oblohu, tmavly. Podívala jsem si z okna a už jsem si byla naprosto jistá, že simulují oblohu. Teď už jenom rozluštit zbytek.
Miluše si všimla mého zkoumání "asi chceš vysvětlit, co znamenají barvy těch kamínků, když jsem já dostala svůj, tak jsem neusnula, dokud jsem se to nedozvěděla!" usmála se a ukázala mi ruku a na ní krásný kanárkově žlutý náramek.
"No ano, to mě docela zajímá" ukázala jsem ji svůj a doufala, že se konečně něco dozvím. Dřív než si stihla Miluše kamínky důkladně prohlédnout, zvedl se Kuba ze svého místa na gauči.
"Pojď, Filipe, necháme tady dámy o samotě, ať si všechno vyřeší. Mezitím se můžeme jít podívat na tu čtyřkolku."
Filip se taky zvedl z lenošky. "Sláva, snažím se tě k tomu donutit už měsíce. Kdybych tušil, že stačí návštěva…" oba se začali smát a odešli z bytu, nejspíš do garáže. Samozřejmě si sebou nezapomněli vzít jeden tác s chlebíčky.
"Tak ukaž, pokusím se na něco vykoumat. Skus mi popsat co se dělo, když sis ho nasadila." řekla a zahleděla se na mou ruku.
"No, nejdřív se objevila záře a potom jsem cítila teplo."
"Aha a jakou barvu měla ta záře?" zajímala se stále zahleděná na šperk.
"Bílou, nebo aspoň myslím, bylo jí tam trochu moc."
"Čistě bílou?"
"Ano," můj mozek rotoval na plné obrátky.
"Dobře, a co dál?" teď se na mě zkoumavě zadívala. Přišlo mi to trochu nepříjemné. Nejraději bych utekla, ale zvědavost byla silnější!
"Ještě jsem cítila to teplo."
"Jasně, jasně, ale co dál, soustřeď se, určitě si ještě na něco vzpomeneš!"
Snažila jsem si vybavit scénu z dnešního odpoledne spolu s nejmenšími detaily. Kolem ruky se mi objevila záře… cítila jsem teplo… foukal vítr… moment… vždyť na stromech kolem pole se nehnul ani lísteček.
"Ještě foukal vítr, ale jenom v naší blízkosti všechno další bylo naprosto nehybné…, vlastně, ještě jsem měla pocit, jako by se země pohnula" vzpomněla jsem si a hned potom se začervenala. Vyznělo to vážně dost zvláštně!
Miluše na moje rozpaky reagovala jenom úsměvem "a co ještě? Zbyla mi zařadit ještě jedna barva."
"Na nic dalšího už si nevzpomínám." Vážně jsem si nemohla už nic dalšího vybavit.
"Tak mi popiš okolí."
"Byly jsme na poli, kolem stálo jenom pár stromů, potom byla louka a kus dál les."
"Tak co se dělo dál?" Miluše už se plně věnovala mému vyprávění.
"No potom co náramek začal svítil, jsem měla pocit, jako by se zatáhlo, ale mohlo se mi to jenom zdát všechno tmavší, vůči tomu oslepujícímu světlu…" na chvíli jsem se zamyslela, "ale ne, to nemohlo, protože se mi zdálo, že na mě spadlo pár kapek vody, ale potom, když světlo ustalo, tak na obloze byly zase jenom bílé mraky!" proto jsem si na to zezačátku nevzpomněla, považovala jsem to za fatu morgánu nebo tak něco. Úplně mi to vypadlo z hlavy!
"Tak to už máme všechno. Můžu ti teda říct, že máš vážně nejzajímavější náramek za všech, co jsem kdy měla šanci vidět! Vlastně myslím, že máš nejlepší v historii!" paní Žitná, tvářila se trochu ohromeně, se usmívala doslova od ucha k uchu.
"Ale já to pořád nechápu!"
"Jistě, jistě, podívej, tyhle červeno-žluté kamínky vysvětlují to teplo, co jsi cítila, simulují oheň. Tyhle teď už skoro černé, když se podíváš pozorněji, všimneš si, jakoby v nich pluly mraky, ukazují dnešní oblohu a simulují vzduch. Tyhle dole hnědé a nahoře zelené poukazují na zemi a pocítila jsi je jako slabý záchvěv půdy. A tyhle tmavě modré značí hloubku vody, ten déšť se ti nezdál!" usmívala se ještě víc, pokud to vůbec bylo možné.
"Já to pořád nechápu!" už jsem začínala být zoufalá. Cítila jsem, jak mi uniká nějaká důležitá skutečnost!
"Oheň, vzduch, země, voda - čtyři elementy a nejstarší zdroje moci." Došlo mi to až teď, jak je možné, že jsem si to neuvědomila dřív, všechno jsem měla před sebou jako v otevřené knize. Ale ještě pořád jsem nebyla spokojená.
"A co znamenají ty bílé kamínky?"
"Mají stejnou barvu jako světlo, které tě obklopilo. Jeden je vždy mezi dvěma kamínky různé barvy…" teď jsem byla snad ještě zmatenější než kdy před tím!
"… fungují jako pojidlo!" vysvětlovala mi dál paní Žitná "magie, která pojí všechny čtyři elementy a zabraňuje jejich vyrušení. Proto se všechny čtyři přírodní elementy poslední dobou objevují tak málo dohromady, už dlouho tady nebyl nikdo, kdo by zvládl tuhle pokročilou magii."
Stejně jsem tomu ještě nerozuměla nebo spíš nechtěla pochopit. "Co to má společného s mým náramkem a barvami těch kamenů?"
Miluše si povzdechla: "Podívej se na můj náramek! Je žlutý, to vyjadřuje schopnost manipulace s myslí dalších lidí - u čarodějů je to trochu složitější, mají vlastní ochranou schopnost, která se aktivuje, když čaroděj zpozoruje svoje schopnosti, a u některých je velice těžké ji obejít!"
Stále jsem na ni nechápavě zírala tak pokračovala: "Tento náramek ukáže u každé čarodějky její schopnosti. Pokud je má čarodějka skryté tak se tímto dostanou na povrch a tak se podle toho může zařídit v dalším případném studiu. Proto se některé rozhodnou dále nepokračovat."
"Takže ten náramek vlastně ukazuje moje možnosti?" pomalu mi to začalo docházet.
"Ano, ale jenom u čarodějek, chlapy musí mít zase něco extra!" posměšně se ušklíbla.
"Takže, co z toho vyplívá pro mě?"
"Ježiši, děvče, ty jsi natvrdlá! Přece to znamená, že ovládáš přírodní živly a čistou magickou energii, která je pojí!" konečně jsem to pochopila, copak to takhle nemohla říct rovnou? Kolik času bychom ušetřili! Nemohla jsem nic říct, protože Miluše pokračovala: "A to je teda něco, Anastázie ovládala jenom tři živly - nepodařilo se jí zkrotit energii země. Nejspíš bys byla dobrá čarodějka i bez těch předaných schopností!"
To jméno mě zarazilo. Trochu netradiční, ale přesto jsem měla pocit, jako bych ho měla znát. Jenomže jediná Anastázie, která mě napadla, byla ruská velkokněžna, která zemřela v minulém století. Neví se, jestli ji zabili bolševici nebo jestli se ji povedlo nějak uniknout. "Kdo je ta Anastázie?"
Miluše si mě nedůvěřivě měřila. "Neříkej mi, že ti Filip nevyprávěl o Anastázii Valenové!" rychle jsem zavrtěla hlavou, to jméno jsem slyšela poprvé v životě!
Miluš se pustila do vypravování: "Anastázie byla ta čarodějka, která ti odkázala svoje schopnosti, aby se jejím atentátníkům nepovedlo vymazat veškeré pozůstatky na magii elementů - dnes ji už nikdo neovládá. Během plynutí času se nějaká samozřejmě vytratila, ale Anastázie asi měla nějaké vidění, že zrovna dívka, která se narodí přesně sto let po její smrti, by mohla tuhle magii zase obnovit."
Zůstala jsem sedět jako opařená, myslela jsem, že mi Filip věří. Netušila jsem, že je něco co mi nechce říct! Cítila jsem se trochu podvedená.
"Filip se na ni snaží zapomenout, strašně ho její smrt zasáhla." Kdybych nevěděla, že si vyšší čarodějové mohou vybrat mezi nesmrtelností a normálním lidským životem, asi bych se teď docela divila. Miluše pokračovala ve vysvětlování: "Byly spolu silně spjati, nejspíš by spolu už zůstali napořád, nebýt té neblahé záležitostmi se vzbouřenci, prostě s odbojem proti strážcům smlouvy. Anastázie byla hlavní členka Strážců."
Opět jsem byla trochu zmatená. To jako, že Filip s ní chodil?
"Muselo to pro něj být strašné, nedovedu si představit, že by mi někdo takhle blízký měl zemřít!" nevím, asi bych se rozhodla skoncovat se životem, kdyby mě něco takového mělo potkat. Určitě bych to nepřežila!
"Nedokážeš si představit, jak to s ním zamávalo. Ale v poslední době se to lepší, dala jsi mu naději. Už dlouho ho nepamatuju takového jako je dnes. A víš, že jsi jí trochu podobná…?" Miluše zakroutila hlavou
Na chodbě se ozvaly kroky. Otevřely se domovní dveře a po chvíli do místnosti vešel Filip s Jakubem. "Bavili jste se?" zeptal se Kuba.
"Jistě," odpověděla s úsměvem jeho manželka. Nebyla jsem si jistá, jak vypadá můj obličej a tak jsem se podívala stranou. Setkala jsem se s pohledem paní bytu, povzbudivě se na mě usmála a mrkla. To mi pomohlo se taky usmát. Nedovolím, aby na mě Filip poznal, že vím o Anastázii!
"Nechtěli jsme vás rušit, ale už je dost pozdě. Nemusíš jít náhodou domů, Zuzano?" zeptal se Filip. Až teď jsem si uvědomila, že se venku už dávno setmělo.
"Krucinál, kolik je hodin?" podívala jsem se na hodinky - bylo půl deváté -
a zároveň si všimla tmavých kamínků na mém zápěstí. To budu muset ještě podrobněji prozkoumat.
"Tak pojď, doprovodím tě domů!" nabídl se. Byla jsem v pokušení odmítnout, čím více času s Filipem o samotě předtím, než si všechno srovnám v hlavě, tím více riskuji, že pozná, že já vím. Nakonec jsem souhlasila.
Rychle jsem se rozloučila s manželi Žitnými a spolu s Filipem nás pohltila tma noci, která se zatím rozprostřela venku nad městem, jako černý plášť.
Po cestě jsme spolu vůbec nemluvili, jenom těsně před mým domem jsme se navzájem ujistili, že dnešní večer by fajn. I s Filipem jsem se rozloučila rychle a spěchala do svého pokoje.
Usoudila jsem, že bude nejlepší se vyspat, zítra už budu mít na všechno jiný názor.

Zdálo se mi, že jsem dospělá krásná žena v šatech z minulého století. Kráčím brzy po ránu parkem. Do svítání jsou ještě asi tak dvě hodiny čas - není kam spěchat.
Zaslechla jsem za sebou nějaký šramot. Otočila jsem se a nějaké kouzlo mě srazilo k zemi. Nebyla jsem schopná se pohnout, a potom se nade mnou objevila postava.
"To máš za chránění špatné rasy!" osoba se ke mně rychle sklonila a na prsou jsem ucítila bodnutí. Moje vlastní krev mi prosakovala do šatů.
Ti co mě napadli, už dávno zmizeli a kouzlo, co mě svazovalo, už taky vyprchalo - nebylo příliš silné. Udělali to moc chytře.

Začala jsem ztrácet vědomí, zbývala mi jenom chvilka života. Vyslovila jsem ty osudná slova, která se mi zdála před týdnem - přenesení schopností na jiného člověka.
Potom jsem vydechla naposledy!

Prudce jsem se posadila. Ne, byl to jenom sen. Nic víc!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama