... aneb tvrdý oříšek pro ostatní ovoce

7. Krutý návrat ke kruté realitě

24. května 2010 v 13:25 | Denda |  Ztracená v davu - Mezi dvěma světy
Během noci jsem se ještě několikrát vzbudila, takže ráno jsem byla dokonale nevyspalá. A ještě ke všemu škola! Sice jsem si mohla trochu přispat, protože se s Filipem přemísťujeme do tmavé uličky kousek od školy a cesta nám tak zabere pouhé dvě minuty, ale k čemu mi to bylo, když se mi do snů vměšovali úryvky ze života někoho jiného!
Filip přišel úplně přesně jako každé ráno - ve tři čtvrtě na osm. Za deset osm, zároveň se zvoněním na přípravu jsme stáli před učebnou.
"Ještě potřebuju do kanceláře, tak běž napřed" a pokračoval dál chodbou.
Už, už jsem chtěla vstoupit do třídy, ale zadržel mě známý hlas. Tentokrát ale nikdo nevolal na mě. Slova nebyly určeny nikomu jinému než Marcele a pronášela je moje kamarádka Jana. Nebo jsem si aspoň doteď myslela, že je to moje kamarádka!
"Chodí spolu každý den do i ze školy. Jestli se z toho nesnaží něco vymačkat tak sežeru kozu!" následoval výbuch smíchu.
"Třeba si chudinka myslí, že pokud s ním bude všude, co se týče školy, že se mu nakonec začne líbit. Chudinka, asi si neuvědomuje, že po ní by neštěk ani pes!" opět se všechny rozesmáli, i když to řekla holka s velice nízkým postavením ve třídě. Chtělo se mi brečet, nejlepší by bylo utéct pryč a už se nikdy nevrátit. Přece, jak řekli, po mě by neštěkl ani pes! Začal mě přemáhat vztek, tohle už přehnali.
"Ta ubožačka si asi neuvědomuje, kde je její místo. Copak je spravedlivé, aby šprtka měla nejhezčího kluka v ročníku?"
"Hele a co mi?" ozvalo se bručení od hloučku kluků.
"Zalez, vás nikdo nepočítá jako kluky." V hlavě se mi ozýval hlásek: Jestli se nedokážeš ovládnout, staneš se nebezpečím pro své okol!. To se mi včera také zdálo ve snu - někdo káral mě, jako malou holčičku, protože mrštila lavinou kamení po klukovi, který ji urazil. Nebýt včasného zásahu učitele, nejspíš by lavina drzouna zavalila.
"Ona je tak strašně nemožná, pořád po mě něco chce a já abych se přetrhla…" pokračovala Jana.
Dál už jsem poslouchat nedokázala. Utekla jsem na záchod a zamkla se do jedné z kabinky. Nebrečela jsem, na to jsem byla příliš rozzlobená. Na chodbě se ozvalo zvonění, ale já dál seděla naprosto bez hnutí. Potřebovala jsem jistotu, že až Janu uvidím, nebudu mít potřebu jí něco udělat, aby zjistila, že nemožná rozhodně nejsem.
Asi deset minut po zvonění jsem si byla jistá, že nic neprovedu. Zvedla jsem se a pomalu došla ke třídě. Zaklepala jsem a vešla. "Paní profesorko, prosím omluvte mě, já jsem zaspala" spustila jsem obvyklou omluvu. Lhaní mi šlo bez nejmenších problémů, nikdy na mě nikdo nepoznal, že lžu. Teď se mi to krásně hodilo.
"Nic se neděje. Posaďte se na své místo. Klid!" poslední věta už nebyla určena mě, tak jsem vyplnila učitelčin příkaz.
Jediný kdo se trochu divil, byl Filip. Podíval se na mě zvláštním pohledem, snažila jsem se o vyrovnaný pohled, ve kterém nešlo nic přečíst. Filip byl očividně zmatený, ale nechal to tak, za což jsem mu byla vděčná.
"Hm, tak to je zajímaví, proč ji asi tak Filip nevzbudil?" povedlo se mi zaslechnout Janu a koutkem oka jsem zahlédla, jak se přes uličku naklonila k Marcele. To mě bolelo nejvíc, teď už ji nemůžu v ničem věřit. Proč mě musela takhle zradit?
Hodina utíkala dopředu. Zvonění se nezadržitelně blížilo. Blížila se doba, kdy se se svými spolužačkami budu muset shledat a už tu nebude učitelka, abych mohla předstírat, že se snažím dávat pozor.
Zazvonilo, ale ještě jsme potřebovali něco probrat, tak jsme zajeli do přestávky. Přišlo mi divné, že jsem to uvítala, ale dneska se už ničemu nemůžu divit.
Učitelka se už rozhodla výuku ukončit, tak jsem se sbalila a zamířila do učebny, kde jsme měli mít příští hodinu. Filip se ke mně nepřidával, když jsme přecházeli do jiných tříd. K mé smůle mě cestou dohonila Markéta s Renatou. Nechtěla jsem je vidět, i když mi ony nic neudělali. Nebo aspoň nic, o čem bych věděla.
"Jana musí něco vyřešit s účou, tak se chvíli zdrží" informovala mě Markéta. Vyřešit to určitě, nejsem slepá, abych si nevšimla, že propadá!
"Kvůli čemu?" zeptala jsem se, i když jsem to dobře věděla, jenom jsem si ji z nějakého důvodu chtěla otestovat. Překvapilo mě, jak vyrovnaně zněl můj hlas. Myslela jsem, že nejtěžší bude se s nimi zase začít bavit.
"Říkala, že kvůli tomu referátu co máme na pátek. Není si jistá v jednom bodu tak se chtěla zeptat." Lhala. Když někdo umí lhát moc dobře, vždy pozná, když zase někdo lže jemu. Udělala tu nejhorší chybu, nejdřív mluvila tišeji, a když ji napadla ta skvělá výmluva, přidala na hlase.
"Já už ho mám hotový!" aby taky ne, vždyť jsem pro ně šprtka, která nepotřebuje kamarádky. Nevím, jestli jsem si to jenom namlouvala, ale skoro jako bych slyšela, jak se uchichtla. Měla jsem co dělat, abych na sobě nedala znát vztek.
"Já tu novou látku vůbec nepobírám! Nechápu, jak to někdo z jejího vkladu může chápat!" snažila se Renata změnit téma a odlehčit situaci. Renata byla asi jediná, kdo se nikdy nenechal zmanipulovat většinou.
"Jestli chceš, tak ti to vysvětlím. Musíš to brát přesně podle těch vzorečků, do nich stačí jenom dosadit a máš výsledek celé úlohy. Nic složitého na tom není. Jenom se nauč ty vzorečky a je to." Asi jsem vážně šprtka.
"To všechno vím, ale nevím co mam do čeho dosadit. Kdy mam jakej vzoreček použít a tak." V hlase byla zoufalá, asi má před tou závěrečnou písenkou trochu trému.
Zastavila jsem se. "Kdy že to píšeme tu čtvrtletku?" uvědomila jsem si, že ani nabíhá poslední měsíc školy, a že ve známkách na tohle pololetí je všechno! Druhé pololetí v septimě a první v oktávě rozhoduje, jestli na školu budu muset dělat přijímačky nebo ne. Jako by nestačilo, že se už dva roky nervuju s maturitami, které mě čekají až příští rok!
"Pozítří, jestli jsem si to správně zapsala." Dostala jsem odpověď, která se mi vůbec, ale vůbec nelíbila. Jak se to zatraceně stihnu naučit, když teď ukončuji vyšší kategorii a mám přejít do nejvyšší! Opět jsem se dala do pohybu a spolu s holkami vešla do třídy.
Zbytek školního dne jsem prožila jako v mrákotách. Jenomže to jsem netušila, že budu muset podniknout ještě jednu zkoušku sebeovládání. Zajímalo by mě, jak dlouho mě takhle chtějí testovat.
Jako každou středu jsem na oběd měla jít s Renatou, Markétou a Janou. Čekala jsem, že se Jana omluví na bolest hlavy nebo něco takového, aby se nemusela zahazovat se mnou, ale zjevně měla jiný plán.
V šatně mě chytla za paži a držela mě celou cestu až před školu. Tam už si nemusela namáhat hlasivky, tak spustila: "Mám pro tebe návrh. Mluvila jsem s Marcelou a ona je ochotná se ti veřejně omluvit, pokud ji necháš jít dnes s vámi. Potom se u svého domu odpojíš a necháš je spolu samotné. Není to skvělé, zase se dostaneš do popředí jenom díky takové maličkosti."
To snad nemohla myslet vážně. Nejspíš se ho pokusí svést a tím mě ještě víc ponížit, jako že svedla mého kluka, ale nebylo mi jasné, co z toho bude mít Jana.
"Proč bych to jako mněla dělat?" ty roky ponížení už mi vrátit nemůže.
"No tak, Zuzko, nebuď blbá, tohle je jedinečná šance. Copak ty nechceš, aby náš maturitní ples nebyl perfektní?" Cože? Co to jako má znamenat?! Hází na mě vinu, z nespokojenosti třídy. Já jsem vyděděnec, na kraji třídní hierarchie! Co já mám co rozhodovat, jak bude vypadat náš ples. Jedině snad…
Tázavě jsem se na Janu podívala. Usmívala se. "Ano, Marcela mi slíbila, že se stolu smete všechny návrhy na výzdobu a podpoří jenom ten můj! Chápeš to!" Jenom celá zářila.
Nevěděla jsem co dělat. Byla jsem zaskočena a štvalo mě, že mě prodala za pitomej maturitní ples. Zase se mě zmocňoval vztek. Vytrhla jsem svou ruku z jejího sevření. Copak to nemá nikdy skončit? "Ne to neudělám, jestli chce jít za Filipem, tak ať si za ním jde, ale já nedovolím, aby mě někdo takhle hrubě využíval!"
"Ty jsi úplně blbá, chceš mi zničit život?" Jana se očividně nedokázala držet na uzdě tak jako já. Začala jsem se docela bavit. Zaslouží si to!
V té chvíli se k nám konečně dostali i Renata s Markétou! "Proč jste na nás nepočkali?"
Nedostala jsem žádnou šanci, byla jsem prostě outsaidr. "Zuzana zrušila obědy v pátek, to znamená, že u nás končí. Buď tak laskavá a už za námi nalez!" Stejně tak, jako doteď držela mě, teď chytla obě děvčata a pokračovala s nimi v cestě.
To bylo ještě větší pokoření, než jak jsem se cítila v den svých patnáctin! Neměla jsem sílu na jakoukoliv reakci. Marcela mi už sebrala úplně všechny kamarádky. Teď už tady nebyl nikdo, kdo by mě chránil před vším tím, co si dívky dokážou navzájem udělat v zápalu pomsty. Nikdo už nemá žádný důvod se do mě neopírat plnou váhou urážek.
Dav studentů mířící na oběd mě dokonale pohltil. Nic jsem s tím neudělala, jenom stála a pozorovala odcházející trojici. Renata se na mě ještě jednou otočila, ale potom mi zmizela z dohledu. Nemůžu po ní chtít, aby se vzdala svého postavení.
Byla jsem ztracená, bez přátel, vystrčená z kolektivu… Ale to je přece skvělé, Jana měla přeci jenom pravdu. Díky ní jsem vystoupila z řady, už mi nikdo nebude v ničem bránit. Přestala jsem být součástí toho davu. Poprvé za život jsem se cítila skutečně samostatná. Ale má to jednu vadu - jedinec je více zranitelný.
Vrátila jsem se do školy pro tašku. Na oběd už jsem neměla ani pomyšlení.
Překvapilo mě, že jsem v šatně potkala Filipa. Seděl na lavičce se skloněnou hlavou. Když jsem vešla, vzhlédl, se smutným výrazem v obličeji se na mě zadíval. "Nikdy nedovolím, abys byla sama, nikdy!"
Zvedl se a přešel ke mně. Ani mě nenapadlo, co to vlastně dělám, ale vrhla jsem se mu kolem krku. Teď mi to opět přišlo hrozně líto a rozplakala jsem se.
Chvíli mě konejšil v náruči, ale pak řekl: "Pojď, půjdeme pryč. Máme dneska ještě hodně práce." Vzhlédla jsem, abych mu viděla do obličeje. Za dnešek to byla ta nejlepší věta, kterou jsem slyšela, a možná nejen za dnešek. Přikývla jsem.
Pustil mě, ale jenom na tak dlouho, aby si došel pro tašku, která se opírala o stěnu, a pak mě zase chytil za ruku. Přemístili jsme se přímo do mého pokoje. Odložila jsem si věci a zase jsme se přemístili, tentokrát k Filipovi do pokoje.
Ještě nikdy jsem tu nebyla. Byl vkusně zařízený do světlých barev. Vestavěná skříň skvěle doplňovala nábytek - psací stůl s dvě pohodlná křesla - na protější straně pokoje než skříň. Podlaha byla plovoučka tmavší barvy a pokrýval ji jenom malý koberec z vysokých vláken - také bílý. Jako postel měl dvojlůžko s - jak jinak než - bílou pokrývkou.
Donesl si batoh ke stolu a vrátil se ke mně. Znovu jsme se přemístili.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama